Poslední sezónní let

27.11. Jak hodně se vyplatí být zásadový – zvláště pak při výcviku mladého sokola. První měsíce výcviku mladého sokola jsou obzvlášť důležité pro vytvoření návyků, které jsou později velmi podstatné. Obecně platí, že zbloudění mladého dravce je pravděpodobnější než u dravce už několik sezón létaného. Z mé zkušenosti lze toto potvrdit.

Okolo 13. hodiny jsem znovu vyrazil se dvěma samicemi na plochu trochu vystrašit havrany, které se tu potulovaly v okolí. Chtěl jsem první vypustit vyléčenou samici sokola, a pak že zajedu vedle na místo, kde létám druhou samičku „na draka“. K tomu jsem se už ale nedostal. Sokolice vážila trochu víc než obvykle, ale né o mnoho. Doma jsem se rozhodoval, jestli jí ještě jednou vzít na létání –  zvítězila ale nostalgie, ještě si tu sezónu s ní trochu užít.  Krásné počasí a chuť sokolice létat a útočit, byla velmi přesvědčivá – intenzivní mávání křídel na posedu vždy když vás vidí, nebo okamžitá reakce na vábítko. Přesvědčila mě.

Pochopitelně vysílačku Marshall Micro s měřenou baterií, jmenovku, rolničku – to je to, co obouvám vždy, zvlášť u této mládeže. Výjimečně jsem ji nechal kožená poutka, která jindy sundávám. Chvilku se rozhlížela, lehce se protřepala a vyrazila přímým letem z rukavice – jak bylo jejím zvykem okamžitě do výšky 30 m, kde začala opisovat kruhy a výšku zvyšovat . Tentokrát to byl ale kruh jeden a z něho vzápětí útok na havrany ve vzdálenosti tak 300 m. Po nezdařilém útoku vykroužila nad hejno a stále jako by si vybírala na kterého havrana zaútočit. Pak ale zaútočila na v dálce prolétávající holuby a to už jsem ji ztrácel i z dalekohledu.  Nebylo to nic neobvyklého a skoro vždy jsem po nějaké chvilce uslyšel přibližující se zvuk rolniček. Tentokrát jsem tak po 10 minutách znejistěl – nastavil jsem směrovou anténu- ještě v dálce létala. Signál byl ale slabý.  Nastala chvíle kdy jsem se musel rozhodnout jestli si pro ní mám zajet a nebo ještě nějaký čas trpělivě čekat. Ve většině případech po takovém to odlétnutí přiletěla zpět na místo kde to znala.

Tentokrát to bylo jinak. Čas  letěl a v těchto měsících se velmi brzy stmívá. Měl jsem v úmyslu najít případné nocoviště a ráno si pro ní dojet. Tentokrát to ale nebylo jednoduché. Samice byla stále v pohybu, a já ještě ten den najezdil mnoho kilometrů. Signál z vysílače nakonec úplně ztratil a navíc poslední zjistitelná poloha byla v místech daleko a jiným směrem od míst, které už tak dobře znala.  Za úplné tmy jsem ještě projížděl okruhy v radiu 20 km. Signál zmizel. Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhý den okolo 10 hodiny ranní uslyšel známé „ťukání“ frekvence a to ve směru kde jsem ji den před tím ztratil z dohledu. Nebylo pochyb, že se bude opakovat situace z minulého nocování, a já byl rád, že se solidně po celém odpoledni prolétla. Stalo se ale jinak.

Musím poznamenat, že své dravce obecně létám ve vyšší váze, a jak se tentokrát ukázalo i na hranici vážnějšího zbloudění. Samozřejmě na počátku výcviku je důležité udržovat kondici vždy daleko nižší. Riziko vyšší váhy, kondice vede k možnému zbloudění dravce. To je daň za volnější létání, za získávání velmi dobré fyzické kondice a návyk poznat své přirozené, divoké, životní prostředí. Proč to dělám – o tom ale v jiném příspěvku.  

Druhý den hned brzy ráno jsem hledal signál v místě včerejšího posledního zjištění. Bohužel nic. Až okolo desáté jsem uslyšel zase známé ťukání, hlavou mi proběhlo – „mám ji“.  Jak skvělý pocit.  Bohužel se ale opakoval včerejší scénář.  Sokolice už se jen vzdalovala a signál slábnul – to už jsem byl daleko od místa vypuštění. Myslím si, že v polední čas, za příznivého počasí, už 2 dny bez potravy honila vše živé. Snad proto jsem neměl šanci jí najít. Musím najít aspoň místo přenocování – to by mě mohlo dát větší šanci si na ní brzy ráno v místě přenocování počkat a nalákat jí na živou návnadu – což obyčejně funguje. Signál ale opět zmizel. Zase ta bezmocnost. Pokud je signál, je vše v pořádku a dravce hledáte s velkou nadějí – všechno je ve vašich rukou.  Pokud jste bez signálu, je to hodně na náhodě a to znamená v kruzích  stále hledat a stále točit vábítkem v naději, že se dravec vrátí na místo, které si pamatuje při vypuštění nebo místo které dobře zná. Mnohokrát jsem se vydal dravce hledat. Zbytečně –  po několika desítkách, stovkách metrů  jsem se vracel i já. Dravec byl zpátky.

Signál jsem zaslechl ještě jednou a celkem blízko, bohužel jen krátce pak už zmizel navždy. Protože jsem věděl, že baterie slábne a samozřejmě i signál, zbývalo mi jen než doufat, že samička přečká bez újmy nástrahy v divoké přírodě a mě nezbude než čekat na telefon, který mi řekne „máme vašeho sokola“. Následujících 5 dní bylo ve znamení náhodného hledání a protože jsem obvolal v mém okolí kolegy sokolníky, čekal jsem i na jejich pozitivní zprávu.

A také se také stalo. V SmSce jsem četl zprávu „Máme Vašeho sokola-ozvěte se“. Zmocnila se mě radost a zároveň vzrušení. Po chvilce jsem už vyzvídal na druhé straně telefonu – kdy a  kam si pro ní zajet, je zdravá, jak vypadá?

Sokolice byla celkem ve zbědovaném stavu. Rohovka na ozobí byla hodně zablácená, rozbitá. Taky několik polámaných letek a per v rýdováku a oteklý přední prst na levé noze. Musela toho hodně prožít.  Co? – to se bohužel nikdy nedozvím. Fakta ale dost napovídají. Byla chycena v holubníku /snad ji zachránily rolničky a blízká přítomnost sokolníka jako souseda/cca 80 km od místa vypuštění. Za tu dobu, to znamená po 8 dnech jistě nalétala min. jednou tolik. Důležité je, že byla  bez známek stresu se všedním chováním vůči mě. Mám ji doma a letošní sezonu výcviku jsem definitivně ukončil.