- Citera popis/historie
- Jak jsem se dostal k renovaci /rozhodnutí/obavy
- Vlastní průběh renovace renovace podle púvodní technologie versus současná technologie
- . . k o n e c ..
Začátkem léta mě známý přinesl k opravě hudební nástroj zvaný citera. V našich končinách je používaný velmi zřídka. Můžete spatřit snad jen už v muzeích, u sběratelů, na různých výstavách nebo na internetu. Nástroj mě zaujal taky proto, že se z části podobá nástroji dulcimer, hojně používaný ve Spojených státech, vycházející z tamní tradice jako je country, hil-billi, bluegrass, folk apod. – a právě tuhle muziku často poslouchám. Citera stejně jako dulcimer, je nástroj drnkací, strunný s nádhernými harmonickými tóny. Dlouho jsem se nerozmýšlel a na nabídku k opravě kývl.
Nejprve jsem se začal pídit po historii citery jako takové a dozvěděl jsem se hodně zajímavostí. Jednou z nich je zjištění, že na přelomu 19. a 20. století byly citery rozšířeny asi tak jako kytary v dnešní době a vyskytovaly se téměř v každé domácnosti. Už roku 1891 vycházel odborný časopis „Český citerista“ . Postupem času začala být dovednost hraní na citeru nahrazována zcela hrou na kytaru. O kytaře se říká, že „má libozvučný tón“ – o citeře se říká, že „její tón je podmanivý.“ Zajímavostí také je, že rezonanční smrková deska je na spodní straně a na straně vrchní bývá deska se strunami a ozvučným otvorem. Ta bývá často dýhovaná, tedy naopak jako u kytary. Jednoduchá charakteristika nám napoví, že je to nástroj drnkací s plochým, někdy různě tvarovaným trupem, pokládá se na stůl a hraje se u něj v sedě, na rozdíl dulcimeru. Na citeru se drnká a hraje prstýnkem na palci pravé ruky. Melodie se tvoří na pražcovém hmatníku s pěti strunami ovládaných prsty levé ruky. Ostatními prsty pravé ruky se hraje současně doprovod .
Jelikož u nás neexistují výrobci citer, nejsou ani opraváři těchto nástrojů, opravu si lze vyžádat v běžných opravnách hudebních nástrojů, resp. u houslařů či kytarářů. Nástroj, který budu renovovat, patří do skupiny citar tzv. diskantových – 32-34 strunná. První z pěti hmatníkových strun je vždy laděná do komorního „A“, s menzurou 410-430 mm. Jen pro zajímavost – v základním rozdělení jsou ještě tzv. kvintové – laděné o kvintu výš než diskantní, kvartové – laděné o kvartu níž a konečně basové. Pokaždé s rozdílnou menzurou. Nesmím vynechat bezhmatníkové, tzv. akordové.
A teď k popisu opravy
Musím přiznat, že na to, jak je nástroj letitý – odhadem jistě přes 100 let, (podle číslování nástrojů tohoto typu ve Vídni Antona Kiendla), je celkem zachovalý. Na první pohled je vzhledem nevýrazný, léty hraním poškozený. Z hlediska materiálu je ale celkem zachovalý. Zásadně poškozena byla ale u tohoto nástroje vrchní deska a složitá kobylka. U kobylky jsem stál před rozhodnutím, zda ji pracně opravit nebo vyrobit novou. Jelikož mně ale šlo především o autentičnost nástroje, a v tom je vlastně hodnota dědictví všech starožitných nástrojů, přistoupil jsem k dobrodružné a puntičkářské opravě. Už při odlepování kobylky jsem tušil první, vážnější problém. Ze zkušenosti vím, že k lepení kobylek se v dávných časech používal jen kostní nebo kožní klíh, (stejný jako dodnes používají mistři houslaři k výrobě každého nástroje) jehož ohřátím se snadno přiklížená část nahradí. Použil jsem tedy horký vzduch z fénu (mám jeden takový osvědčený od své ženy, léta už nepoužívaný). Pomalá a titěrná práce dosáhla kýženého výsledku. Bohužel, ale cca 18 cm dlouhá relativně tenká a pro 27 strun nařezaná kobylka z ebenového dřeva se v jedné třetině rozlomila. Naštěstí se zlomila šikovně po létech a měla tak dostatečně velkou plochu na pevné slepení. Navíc je tady stále ta možnost vyrobit kobylku z nového materiálu. Chybějící a polámané části kobylky jsem nahradil novým dřevem z mahagonu. Teď už ji jen zbývá nalepit klihem zpátky, ale to až po finální úpravě povrchu přední podýhované deky. Na to je ale ještě dost času.
Citara má pražcový hmatník v menzuře 420 mm s 30ti „plátkovými“ pražci. Ten je po těch letech už lehce popraskaný a pražce zaoxidovavé. Stačí ho ale srovnat, lehce přebrousit, a vyleštit velmi jemným smirkem. Bohužel, ale jeden z pražců chyběl a tak jsem musel improvizovat a vykovat jej ze speciální elektrody pro sváření ušlechtilých ocelí. Zbývá už jen vyrobit chybějící sedlový pražec pro doprovodné struny z ušlechtilé oceli před ladícími kolíky, který je zasazen do žlábku ve tvaru „S“ .
V další fázi, mě čeká kompletní oprava a vyčištění mechaniky. Strojky pro hmatník s ozdobným a zachovalým krytem šly vcelku dobře sundat. Běžným způsobem jsem zaoxidované vyčistil a připravil k montáži zpět. Ladící kolíky pro doprovodné struny jsou umístěny do přesně zešikma vrtaných otvorů s přesnou roztečí. Po označení a vyndání jsem je v soustruhu očistil od rzi a viditelnou část vyleštil. Jejich podloží je však nezakryté a viditelné. Bylo popraskané a ukazovalo na značné stáří tohoto nástroje. Ničemu to ale nevadí, dokonce to po ošetření pěkně vypadá.
Povrchová úprava těla citery šelakovou politurou je pro každého houslaře velikým „know-how“ a tak jsem začal bádat po internetu jak na to. Je tam toho mnoho a „zaručených“ postupů taky. Pochopil jsem, že úspěch velkou měrou spočívá v aplikaci a stáří samotné šelakové politury. (Někdy před 15 lety jsem si jednu takovou směs namíchal. Bylo to v době, kdy jsem se u mistra varhanáře Smolky podílel na renovacích různých hudebních nástrojů, samozřejmě především varhan, a získával tak potřebné zkušenosti.)
Tělo jsem obrousil až na základní lak a po několika zkouškách na jiném materiálu začal nanášet šelakovou polituru. Na práci s šelakem je složité to neustálé čekání, až nový lak zaschne. Je to pokaždé otázka několika dnů a někdy i týdnů. Neustálé nanášení a znovu broušení nových a nových vrstev jemnými smirky 500-1500 zrnitosti a do nekonečna jejich leštění. Výsledek je ale pak podle očekávání. Bohužel po ukončení je však šelak celkem zranitelný a vyžaduje časté, ale ne složité ošetřování – vždy to ale stojí za to.
Významná součást citery je samozřejmě obal, jehož renovaci nelze podceňovat.
Pevný, pohledně tvarovaný kufr ze smrkového dřeva zajišťuje bezpečnou ochranu proti vlhkosti a poškození nástroje. Vnitřek je původně tapetován zajímavým modročerným vzorem a látkou olemovaných přihrádek a vnitřních stěn. Vložené příčky těsně kopírují tělo nástroje a ve zbylém prostoru je vytvořena přihrádka na příslušenství pro náhradní struny, ladící klíče apod. Zpuchřelé lemování jsem nahradil modrým kulečníkovým suknem. Značně odřenou tapetu na dnu a víku jsem opravil modrou a černou vodobarvou, pak dolepil příčky a přelakoval šelakem.
Vnější povrchovou úpravu kufru jsem přebrousil zpět na dřevo a preventivně naimpregnoval proti dřevokazu. Vrchní a spodní víko jsem dvakrát mořil červenohnědou lazurou a pak ve čtyřech vrstvách nanesl a přebrousil šelakovou polituru. Tentokrát už ale jiným poměrem, 1:9 politury.
Nástroj jsem tak mohl předat s dobrým pocitem, že snad znovu potěší své majitele , i ostatní sběratelé.
