Moje skromné svědectví k jedné na rychlo ušité výpravě do Litovelského Pomoraví.
A proč tedy tento jeden veselý, víkendový příběh nechat zapadnout někam hluboko do skříně vzpomínek, když ho můžeme oživit skromně popsaným dějem a přiloženými fotkami ještě mnohokrát a mnohokrát, než skutečně zmizí někam mezi ostatní události na dno samé.
Jak to vzniklo?
SKROMNÝ NÁPAD MANAŽERSKÝ PŘISTUP ZODPOVĚDNÁ REALIZACE
„Hele, dole zvoní Hanka Pavlíková„. No jasně – nastává návštěva blízkého druhu s Jitkou (moji ženou), s jasným úmyslem lehce si vyjevit události za posledních ix měsíců. Práce, děti, naši chlapi a největší mizerové pod sluncem se stávají tématem několika desetiminutovek tohoto setkání. Na řadu přišly i vzpomínky na společně prožité akce všeho druhu. Tam jsem se skromně vložil do hovoru – zrovna totiž nastala (na desetinku vteřiny) nepatrná pauzička – to obě děvčata shodně přiložila šálek kávy k ústům – “ jako že proč bychom si nevyjeli někam na vodu jako tenkrát“ pravím. V tu chvíli Hanka prokázala svůj pověstný tvrdý, manažerský přístup (kout železo dokud je žhavé) a já musel zběsile, se sádrou na noze klopotně klopýtat do vedlejšího pokoje pro zrovna teď, tak důležitý kalendář. Jitka, schválila trpkým pohledem na moji zraněnou nohu jediný volný víkend na konci srpna. Na termínu jsme tedy dohodli a Hanku vyprovodili s přesvědčením , že se stejně uvidíme až za několik ix měsíců. Omyl – přišel čas pro Romana, mužíčka Hanky a zároveň skvělého, zodpovědného realizátora podobných výprav.
„A hele, mejl zpráva od Romana – tak přeci jenom jedem.“ No jaké to bylo pro mě „potěšení“ – na noze novou vylehčenou fixaci a v hlavě mizící myšlenku na skvělý víkend – co tedy s tím? Mobilní jsem ale byl, a tak jsem rád přijal roli pro zajišťování zázemí všech účastníků nastávající výpravy pro sobotní cykloden. Ten první, páteční den nám Roman zorganizoval skutečně výborným nápadem navštívit večerní koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers na hradním nádvořím ve Šternberku. První páteční dílo z dílny Romana se vydařilo. Skvělé Romane. Mimochodem Ondřej Havelka a jeho „Házet perly swingu“ byl bonmot skvělý a především příznačný.
foto………
My všichni jsme se dobře bavili – a kdo to je my všichni? … no přece!
Liduška Flosová – hodná, krásně zpívající a veselá letitá kamarádka, tentokrát bez Pavla. Stále velmi šťastná a posléze velmi těšící se domů na svého taťku – chyběl také i nám.
Brhelovi Lujza a Pavel – do party jak vyšití, společenští a úžasní zpěváci, předurčení pro každý skvělý večer s hudebními nástroji samozřejmě i přes pooperační handicap Lujzi velcí sportovci.
Bartošovi Ondra a Béďa – pro nezasvěcené ostrý Béďa až k leknutí ale dvě minuty po té báječný společenský pár, zasluhující si obdiv pro jejich sportovní výkon ve svém věku zvláště Bédi. Jeho ostrovtip navozuje výbornou atmosféru v každém nečasu.
Pavlíkovi Hanka a Roman – se svou tlupou skvělých dětí Ondrou, Barčou a Markem a všech jejich dnes už partnerů. No co k tomu dodat. Hanka krkem, Roman hlavou – skromná ale pravdivá definice obou tvorů starajících o hladký průběh každé akce mimo domov, které sebou nesou skvělou zábavou podtrženou nezbytnou hudbou a hereckou, vtipnou dramaturgií.
Hrdinný Brouk a hrdinný Vojta – hrdinný Brouk proto, protože dokázal odolávat poznámkám vtipálků poslední den na vodě a hrdinný Vojta jako vodník. Bezva kluci do party.
A jak to ale bude další dny?
Sobota sobotěnka-den druhý – sportovní výkon vyjádřený v jednotkách nějakých 50 km, byl ke konci cesty označen velmi typickými grimasami příjemné únavy, ale určitě ne grimasou vyčerpání. Zcela jistě zůstalo spousty sil na spolknutí výborné večeře ze zvěřiny v různých podobách v cíli cesty. To jsme si skutečně pochutnali. Večer pod deštníky na stylových lavicích z kuláčů, kupodivu pohodlných, jsme si „zabékali“ staré ale i novější folkové a trampské písničky, ale taky i kahancové ve svérázném podání Romana Pavlíka. Tak jsem to tedy viděl já. Podrobné cyklo zážitky z toho dne nemohu příliš popisovat, ale určitě veselé byly zastávky v hospůdkách při cyklotrasách mávajících svými chapadly na každého hladového a žíznivého turistu. Grilované pochoutky a jejich vůně dělala z mých přátel čekajících na tak nezbytné občerstvení několik dlouhých minut nepříčetné dravce. Jakmile byl ale slyšet typický zvuk- plesknutí polystyrenového tácku s voňavou třeba uzeninou a sklenice očekávaného moku o stůl, byli jsme všichni zase kamarádi sršející vtipem a opět velkou chutí na další sportovní výkon. Musím se ale zastavit u zážitku hereckého talentu našeho velmi ochotného číšníka při jedné z dalších žíznivých zastávek. Tác plný dobře vychlazených a toužebně očekávaných nápojů ve výšce ramen svého stvořitele, začal na prostředním z pěti schůdků tančit mě nápadně připomínající Lambádu. Schůdky (odvozeno od slova scházet), začínaly stepovat rychlejší frekvencí, a přesto že zbývaly jen dva stupínky, poskytly svému aktuálnímu uživateli skvělý námět pro právě začínající tanec – „Tanec pro dvě nohy“. Nepostřehnutelné krokové variace doplněné nespočitatelným množstvým krok“sun“kroků, vyjevily neskutečný obraz velmi talentovaného majitele – umělce, kterému se bohužel právě ten jediný finální „sun“ vymkl z rukou – vlastně vymkl z nohou. Této skvělé kreaci popsaných tanečních prvků jsem si všiml asi jen já, a tak z důvodu úplnosti podávám tohle pravdivé svědectví i vám milí kamarádi, kteří jste v té hospůdce (mimochodem v té době jediné otevřené) toužili svlažit svá vyprahlá ústa, po nečekaně frustrujícím úseku do Lišnice. Pohledy všech směřovaly nahoru, na Lambádu tančící tác, který se jen velmi neochotně ubíral se zvyšujícími otáčky a také rychlostí někam, kde právě končí své kreace tzv. „Tanec pro dvě nohy“. Pan číšník sebou plácl jak „široký tak dlouhý“ na zem zemitou. Dodatečně se mu omlouvám za všechny přítomné a pochtívající kamarády, kteří nedokázali spustit v tu chvíli své ohnivé očí z plného tácu chlazeného piva, a pramálo se zajímali, jak dobře jejich žíznivý bůh v osobě pana číšníka, zakončí své vystoupení na posledním schůdku. Nepovedlo se. Přesto byl ale skvělý, i když na nás očividně prodělal, doporučil nám další skvělý kulinářský zážitek na příští zastávce pod Bouzovem. Druhé sobotní dílo se vydařilo-výborně.
Jak to ale bude další den?
Neděle – den třetí. Na vodě se mnou …..
No pravda-moc se mi nechtělo a v duchu si říkám „měl jsem být ale fakt víc neoblomný.“ Po předešlých dvou vodáckých zkušenostech jsem věděl, že když nebude foukat a řeka skoro nepoteče tak to zvládnu. Navíc mi nebylo dovoleno odmlouvat všem těm vodáckým legendám a hrdinům (a byli to úplně všichni) a nejet tak skvělý kousek meandrující Moravy z Moravičan do Litovle mi nebylo dovoleno. Skvěle natrénovaný v pěší chůzi přes mnoho vesnic z Litovle do Litovle a po svezení dvěma „osobáčky“ dorazili do přístaviště. Podlehl jsem tlaku zevnitř i z venčí a za vydatné pomoci celého týmu byl naložen do nejširší lodě, která byla k dispozici, do raftu pro čtyři. Tak a teď můžeme vyplout. Převrhnout se nemůžeme protože moji jistotou byla má, ještě do této chvíle skvělá žena Jitka a také Béďa se svoji Ondrou. Představa, že si užijeme nádherné počasí v nádherné přírodě Litovelského Pomoraví, nám přinesla velmi dobrou náladu podporovanou Béďovými hláškami a vtipy. Znehybněnou, kulhající nohu jsem řádně zapřel do popruhu, připraven zažít pořádné vodácké dobrodružství. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy nám na zádi začalo být hodně těsno. Béďovi začaly tuhnout nohy, a nám oběma začalo pobolívat v zádech. Moji plastovou sádrou se začala prolévat voda, což u raftu „bez zádě“ nebylo k divu a tak jsme jen doufali, že brzy dorazíme k prvnímu jezu, kde se bude přenášet. Vpředu na háčku se skvěle bavily Jitka s Ondrou a bezstarostně si užívaly nádherné scenérie v okolí obou břehů. Jistě by si ani nevšimly,kdybychom my, „důležití zadáci,“ z lodě někde vypadli. Konečně jsme dorazili k jezu, a nám s Béďou přistání přineslo velkou úlevu. Raft jsme vyměnily za dvě kánoe v naději, že si vodu konečně užijeme. Nové osádce našeho bývalého raftu (Roman, Hanka a Ondra s přítelkyní), děkujeme dodatečně za jejich ochotnou, byť nedobrovolnou pomoc. Dnes si říkám proč jsem nezůstal na raftu dál nesnášel ty největší muka. Béďa se konečně začal cítit pravým vodákem a já s milovanou ženou na dvoumístné kanoi začal nové dobrodružství. Budu pokračovat v psaní a začnu v místě, kdy jsem už seděl jako zadák s Romanem v kánoi. Proč? No přece proto abych se naučil a z vody měl zážitky i já – myslím ty dobrý zážitky. „Dobrej nápad Romane“ Vyrazili jsme a celý zbytek cesty až do přístaviště jsme zvládli bez větších odřenin a škrábanců (s malými ano) od převislých stromů a vyčnívajících kamenů. Musím vzdát holt svému háčkovi jak svědomitě tahal loď ku předu, a já tak snáz mohl objevit pro mě to velké tajemství pádla kormidla. I Hance, na lodi za námi, při pohledu na svého Romana, který svědomitě plnil roli háčka, začalo být líto. To se projevilo tak, že se po hladině na moji adresu neslo mohutné „makeeej“ a já se začal snažit o to víc.
Musím proto poděkovat svému háčkovi že mě do hlavy natloukl (pádlem – a to bylo ran) teorii řízení lodě a zásad k čemu vlastně pádlo je. Například – pádlo slouží jako kormidlo, a taky obrácené jako kotva za kořen u břehu, a k přitahování, a k soulodění (pozor!-neplést si), a na břehu k opírání, a že ho nesmím nikdy pustit, a že pádlo slouží k pádlování, a taky aby ti nevodáci na břehu viděli, že jsem vodák-zadák. Abych to ale v krátkosti shrnul: Jako dnes už zkušený zadák děkuji háčkovi Romanovi za všechno, co mě ve vodáckém řemeslu naučil a poděkovat musím také mému druhému „desetimunutovému“ háčku- Jitce, která ode mě sice někam přeskočila ale neutekla.
… A tak nějak to možná bylo….
Tajný vzkaz v lahvi pro Jitku: „Můžu však jen doufat drahá ženuško, že pokud ještě někdy přeskočíš, tak jen z malé dvoumístné kanoe.“
